Ten český název je trochu matoucí. V originále se hře říkalo tlachtli nebo pok-a-tok, někde také pitz. Název „juego de pelota“ jí dali až španělští kolonisté a v překladu to znamená jednoduše „míčová hra.“ A protože slovo pelota v češtině označuje kromě tohoto indiánského adrenalinu také baskickou míčovou hru, podobnou squashi (místo rakety se používá speciálně tvarovaný proutěný košík), mohou vznikat zmatky, o čem je vlastně řeč. My se proto podržíme původního názvu tlachtli. A teď už k věci. Co může být na hraní s míčem tak napínavé?
Ještě chvíli vás napínat budu. Pro začátek je dobré vědět, že první zmínky o tlachtli pocházejí asi ze 6. století př.n.l. z oblasti Mezoameriky. V oblasti dnešního Mexika s tímhle sportem začali zřejmě staří Olmékové a jako spoustu dalších zvyků ho od nich převzaly další kultury, které je v regionu vystřídaly. Toltékové, Zapotékové, Mayové, Aztékové atd. A jak si upřesníme později, v modifikované podobě (ta původní by dnes byla v rozporu se zákonem) se tlachtli věnují i jejich současní potomci.
Hra ve spojení s rituály
Jak se vlastně tlachtli hrálo? Dva týmy se k utkání scházely na kamenném hřišti ve tvaru římské jedničky se šikmými stěnami, od kterých se míč mohl odrážet. Na těchto stěnách byly naproti sobě ve výšce 3-10 metrů připevněné dva malé kruhy, většinou vyrobené z kamene. Další herní pomůckou byl kaučukový míč, o něco menší než dnešní kopačák. Cílem hry bylo dostat míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Míč se nesměl brát do ruky ani odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. Proto na sobě hráči měli ochranné pomůcky, zpravidla kožené boty, chrániče loktů a kolen, někdy i koženou přilbu zdobenou peřím a široký vycpávaný pás kolem boků. V jiných kulturách na sobě naopak neměli nic kromě bederní roušky. To v kombinací s faktem, že míč z přírodního kaučuku mohl vážit klidně až 4kg, nedělá z tlachtli nijak bezpečnou zábavu. A to jsme se ještě stále nedostali k tomu hlavnímu. Pravý adrenalin totiž přicházel až se sčítáním výsledků!
Proč bylo tohle pinkání s balonem (i když fyzicky značně náročné a nebezpečné) mnohem napínavější, než většina jiných dnešních i historických sportů? Tlachtli totiž nebyla hra, která by se provozovala kvůli prosté zábavě nebo proto, aby se Indiáni udržovali v kondici. Pořádání západů v tlachtli bylo spojeno s rituály. A jak jistě víte, mezoamerické kultury si při nich s hodnotou lidského života hlavu obvykle příliš nelámaly.
Původní hřiště se dochovala dodnes
Podle některých názorů symbolizoval míč letící nad úzkým hřištěm slunce putující na obloze (a to bylo, jak známo, třeba udržovat v chodu lidskými obětmi), dnes se vědci kloní k tomu, že hra měla představovat spíš metaforu života, smrti a znovuzrození, anebo boj života se smrtí. Dá se tak usuzovat z nespočtu kamenných reliéfů, které zdobí původní hřiště i jiná místa ve významných historických lokalitách, jako třeba v mexickém Chichén Itzá, nebo na Monte Alban. Z fresek také víme, že si hráči tlachtli rozhodně nemohli být jistí svým životem ať už byl výsledek utkání jakýkoliv. Z některých pramenů se usuzuje, že poražené mužstvo bylo obětováno bohům, podle reliéfu z El Tajínu, sťali a po hřišti vláčeli pouze kapitána poražených. Protože ale vztah mezoamerických indiánů k smrti (a obětování zvlášť) byl velmi specifický, pro nás možná obtížně pochopitelný, je stejně tak dobře možné, že v některých epochách a krajích popravili družstvo vítězů – za odměnu. A někde pro změnu o život přišli ti, které na smrt poslal přihlížející panovník. Protože se na výsledek utkání vypisovaly sázky, mohla hráče eventuelně potkat také smrt (ovšem nikoli vytoužená rituální) z rukou zklamaných sázejících.
Dnes už jde jen o zábavu a adrenalin
Dnes se tlachtli hraje v Mexiku pod názvem ulama. Přestože sportu už dávno chybí rituální souvislosti, s trochou fantazie se při něm dá zažít adrenalinu stále víc než dost. Jen si to zkuste představit: Víření bubnů, obřadní tance před zápasem, potom rozehrávka a několik odvážlivců bojuje před rozvášněným publikem o svůj život, nebo o rituální smrt. Zažít tuhle atmosféru se vám může poštěstit třeba při exhibičních zápasech v ulicích Meridy, Mexico City v jiných čátech Mexika, případně třeba v Guatemale.
Pro lepší představu přikládáme video.
