Špacír, aneb pochod na který se bojíte vyrazit

100 km těžkým terénem, přes lesy i louky, po tmě, v horku, v zimě, do kopců, z kopců… puchýře, nevolnosti, halucinace z únavy… telefonní linka kam se hlásí odpadlíci, záchranné auto pořadatelů sbírající nejhůře poškozené…a na konci ti, kteří namáhavou cestu přežijí houfně spící ve skautské klubovně, v ovzduší co by se dalo krájet, aby se na druhý den rozjeli do svých domovů ověnčení titulem „Valašský lezúň/ka.“

Takhle nějak mi před mnoha lety, ještě na gymnáziu, referoval o Valašském špacíru můj tehdejší přítel. Měl ho tehdy čerstvě za sebou. Možná chtěl v mých očích vypadat jako ještě větší hrdina, než byl, možná skutečně utrpěl trauma, tak či tak, jeho vyprávění skutečně nemělo charakter lákavé pozvánky.

Není proto divu, že by mě tehdy ani nenapadlo podobnou věc zkusit. Navíc – to trojmístné číslo, hned za názvem akce, které označuje délku trasy, jednoduše budilo (a stále budí) respekt. A celkové PR akce, které s humorem sobě vlastním dělá ze Špacíru masakr podobný vietnamské válce, dílo dodělalo. Zkrátka jsem se přidala k většině normálních lidí, co na podobných podnicích nechávají dost volných míst pro šílence.

Ovšem…rok se s rokem sešel. Jsem o třináct let starší, vdaná (ovšem nikoliv za onoho švarného Valašského lezúně), na světě po mě krom dluhů a nedodělané práce zůstanou i čtyři krásné děti. Svůj evoluční úkol jsem tedy splnila a můžu se bez obav zařadit mezi šílence. A vyrazit na Špacír!

První úskalí tohoto pochodu je, že se (zvlášť, pokud jdete poprvé) špatně shánějí kumpáni, sparingové a souputníci. Většině objektivně chybí kondice, ostatním -a dost často těm trénovaným- potřebné sebevědomí. Jiní přicházejí s objektivními důvody, proč si nezrasovat nohy. Po dlouhém hledání se se mnou uvolí Špacír absolvovat jediná v úvahu připadající kamarádka. Jsem za to moc ráda. Letošní Špacír se (kvůli covidu pochopitelně) narozdíl od jiných ročníků nestartuje hromadně, ale v intervalech a já bych nočními lesy na Valašsku velice nerada bloudila sama. Navíc 24 hodin – to je přece skvělý čas na to, probrat všechno, co jsme si naposledy nestačily říct – a že my děvčata máme témat nepřeberně!

Nutno podotknout, že za studentských let by byla výprava na Špacír asi výrazně jednodušší. Takhle obě vyrážíme (autem, v mém případě z Prahy, trvá cesta skoro 4 hodiny) značně neodpočaté. Kataríně v úřadu volno před závodem nedali, mě – snad aby měla moje účast ještě větší hodnotu – přidělili v zaměstnání ranní směnu od 4. ranní. Takže když úderem jedenácté (večerní) přijíždíme na Vsetín, obě jsme zralé spíše se uložit do postele, něž absolvovat 100 km po svých.

Na startu je ještě méně lidí než jsme čekaly. Skupinka organizátorů a postupně se trousící účastníci. Jsme tu včas, do startu zbývá pár minut. Vyjadřujeme opatrné obavy co se týká orientace na trase – přece jen, jsme tu poprvé. A hle – nebesa se rozestoupí a mezi nás spadne ostřílený matador Špacíru, který se letos na trasu vydá už po šestnácté. Vzápětí je k nám organizátory přidělen. V duchu ho lituju. Za  prvé ho nejspíš budeme brzdit, za druhé – uvědomuje si vůbec ten dobrý muž, že s námi dvěma musí strávit možná až 24 hodin?

První kilometry tmou při světle čelovek jsou jako každá jiná (svižná) procházka. Po pár kilometrech se ale začíná stoupat. Letmo si prohlédnu průvodní kartičku, kde máme vyznačenou trasu a mimo jiné také výškový profil trati. To nevypadá dobře! Hrubým odhadem nás čeká celkové převýšení kolem 3500 metrů. 

Zatím se nám ale daří obstojně. Ve tmě člověk nevidí jaký úsek cesty ho vzápětí čeká, síly zatím stačí. Směrem z kopce se hecneme a pokaždé běžíme. Předbíháme skupinky těch, co zvolili od začátku rozvážnější tempo, ve stoupáních pak potkáváme opravdové šílence – ultramaratonce, co pro změnu poklusem míjejí nás.

Deset kilometrů za námi. „Už jenom děvětkrát tolik,“ radujeme se. Motivace je potřeba. Protože zrovna já nepatřím úplně k nejtrpělivějším, odměňuju se po určitých časových nebo vzdálenostních úsecích malými radostmi. Na patnáctém kilometru svačina. Ve tři ráno přečíst slova podpory, co mi přistála na messengeru. A pak se těšit na ráno, na světlo a teplo. To všechno za chůze, případně za běhu. To světlo a teplo opravdu potřebujeme – stejně jako jsme hned při první svačině zjistili, že není úplně žádoucí dlouze zastavovat. Okamžitě se do nás dává zima. Ostatně není divu – pohybujeme se na hřebenech Beskyd, je noc a mrzne. Počasí se nelíbí ani mému telefonu a baterce. Telefon se zimou v náprsní kapse vypíná úplně (teď bych nechtěla být na trati sama), baterka rozpačitě poblikává. Zhasínám jí a zařazuju se doprostřed mezi mé dva souputníky, kteří oba svítí dostatečně. (To je dobré zapamatovat si pro příště, chce to opravdu kvalitní baterku co daleko dosvítí a k ní samozřejmě i náhradní baterie)

Prvních 35 kilometrů uteče jako voda. Před svítáním jsme na Kohútce, na slovenských hranicích. Ze tmy tu na nás vystupují cedule: pozor, nacházíte se v areálu výskytu velkých šelem. Vlk, rys a medvěd. Další důvod, proč jsem ráda, že jsem nešla sama. Není nad to nechat se sežrat divou zvěří společně s kamarády. Další pokračovaní trasy bude česko-slovenskou hranici dlouho kopírovat. Za přibývající světlo jsem ráda. Během nočního pobíhání terénem jsem se, vzhledem k absenci vlastního kvalitního světla, několikrát prošla bahnem a když popoběhnu, slušně se za mnou práší. V botách ale naštěstí zatím nečvachtá. (Filip, náš zkušený společník, si narozdíl od mě musí dávat na bláto i na terénní nerovnosti velký pozor. Zatímco my s Katarínou trasu absolvujeme v pohorkách, on jde v barefoot ponožkobotách). Mráz ale s příchodem dne nepolevuje. Před Kohútkou se ale aspoň řádně zahřejeme při nejdelším a nejprudším výstupu pochodu (Papajské sedlo a Krkostěna). Teď je naším úkolem příliš neztrácet tempo a nezastavovat. 

Vydáváme se směr Malý a Velký Javorník. Za denního světla se nám vlévá do žil nová energie. Taky netratíme tolik sil orientací jako někteří bloudiči, co už jsme po cestě potkali. Nám se díky Filipovi podařilo projít noční úsek téměř bez ztráty květinky, jen s dvěma opravdu mini zacházkami.

Cestou na Velký Javorník poprvé cítím diskomfort. Ne ani tak fyzický, nohy zatím bez problémů slouží a ani zbytek těla neprotestuje, jako spíš duševní. Čas začíná běžet čas příliš pomalu. U každého rozcestí s nadějí hledám co nejmenší počet kilometrů do příštího průchozího bodu naší trasy. I konverzace už není tak živá jako v prvních hodinách putování. Stále nám je ale dobře, usmíváme se, endorfiny nechybí. A abych to ještě podpořila, načínám tabulku čokolády. Za Javorníkem, v okolí 50. kilometru, se osvěžujeme u studánky. Původně jsme si tu z motivačních důvodů chtěli udělat oslavu poloviny trasy, ale nezdržujeme se, nabereme vodu a pádíme dál. (tady se raduju, že jsem neposlechla hlasy „rozumných,“ co mi radily ať jdeme jen letošní speciál – poloviční, 50kilometrovou trasu, kdybych teď skončila, určitě by mi to bylo líto). Teď už nás málokdo předbíhá, potkáváme stále dokola ty stejné lidi, kteří udržují +- tempo podobné našemu.

Osvěžení přichází před 60. kilometrem, v Makovského sedle. Organizátoři tu na průchozí čekají s občerstvením a povzbuzením. S chutí se krmím frgálem a je mi fajn. Ani zima už není taková. Jediná piha na kráse je, že mě mírně začínají tlačit boty. Chvilku váhám nad výměnou (v batohu nesu ještě běžecké), ale pak si vzpomenu, že mírný tlak bez jakýkoliv následků jsem u těhle pohorek zažila na delších trasách už několikrát a zůstávám v nich.

Z Makovského sedla pokračujeme přes nepříjemné stoupání na Vysokou a dál na Benešky. Tam se svalíme na lavičku. Teď už odpočinek potřebuju. Bodejť by ne. Jsem vzhůru už něco kolem 32 hodin. Poslední kilometry před Beneškami se mi za chůze místy zavírají oči a do konverzace zasahuji jen jednoslovně. V lese pak přijde zážitek, na který mě už před mnoha lety upozorňoval můj dávný nápadník. Halucinace z únavy. 

Ne, nevidím fatu morganu, ani útok zombies, ani neslyším hlasy. Zato mám pořád pocit, že potkávám lesní zvířátka. Jé, ježeček, nadchnu se v duchu – a když přijdu blíž, je to pařez. Za chvíli mám zase pocit, jako by se mlázím vedle mě prohnala nějaká srnka – ale když se tam otočím, nepohne se ani lístek. Zpětně se domnívám, že jsem se v těhle vidinách seznámila kompletně s celou beskydskou faunou. 

Svačina a odpočinek mi pomůže. Na Soláni jsem opět při smyslech. Možná až moc. Myšlenka, že už do konce zbývá „jen“ 30 kilometrů ve mě budí těžko překonatelnou touhu se rozběhnout…a být už v cíli. Dlouhé pochody zjevně dost relativizují představy o vzdálenostech. Každopádně od 70 kilometru neodbytně cítím, jak mnohem víc než tělo bojuje moje netrpělivá hlava. Doufám, že za vrcholem Tanečnice, na 80. kilometru, to určitě přejde, protože 20 kilometrů do cíle, to už je „jako když  plivne.“ Nelepší se to. Naopak. Naše tempo vlivem únavy zpomaluje. Než dojdeme na Cáb, mám pocit že mi zešedivěly všechny vlasy. Navzdory vnitřnímu boji ale endorfiny stále pracují a já se usmívám a jdu. Jdu jak mezek. Nevím, vážně nevím, co by mě v téhle fázi Špacíru, mohlo donutit pochod vzdát.

To Katarína ví. Asi od poloviny trasy jí trápí kolena, obzvlášť při sestupech. Takže zatímco já cestou z kopce jásám (ne, už dávno směrem dolů neklušeme), ona trpí a těší se na další výstup vzhůru. Filipa přijíždí na trať podpořit tatínek, hostí nás ovocem a dokonce i část trasy doprovází. Nenechává si ujít ani závěrečnou část, 10 km z Loupunice do Vsetína ke skautské klubovně. 

Zatímco první poloviny trasy se do mých vzpomínek otiskla jen jako nepatrný zlomek dne, na tenhle úsek se zapomenout nedá. Těch posledních 10 kilometrů mi připadá, jako když se plahočíme celé týdny. 

„Tak co, Filipe, ještě tenhle kopeček a už klesáme do Vsetína?“ ptám se po každém kilometru. Odpovědí je mi smích a zamítavé odpovědi. Slunce se kloní k západu. Mám nervy natažené jako špagáty. Ještě kopeček, pak další, ještě jeden…nakonec se sestupu do Vsetína přece jen dočkám. Právě včas. Kromě psychických muk se začínají ozývat i fyzické obtíže. Bolí mě achillovka. A z čokolády navíc už nezbyl ani drobek. Ten kilometr dva ulicemi Vsetína už bych teď dolezla do skautské klubovny klidně i po čtyřech. Na to naštěstí nedojde. Každopádně se po 20 hodinách na cestě hlásíme organizátorům jako noví Valašští lezúni a lezúňky a toto stvrzujeme i rituálním zazvoněním na zvonec. 

Odměnou nám je uznalé zamručení (jak bylo ostatně v dispozicích přislíbeno) a sklenice výtečné polévky – Kyselice. Nevydrží nám ani pár kroků k autu, jen co se s přáním opětovného shledání rozloučíme s Filipem (zatímco my se ho snažíme přesvědčit, že bychom to bez něj nikdy nedokázaly, on nás dokola přesvědčuje, že bez nás by nikdy nedorazil v tak vynikajícím čase), otevíráme zavařovačky a polévka v nás několika loky mizí.

Až s vítězoslavným utřením úst začínám zjišťovat, v jak mizerném stavu je moje tělo. Zatímco až ke zvonci jsem se pohybovala pružně a rychle, teď se ze mě rázem stává Quasimodo. Protože v tomto stavu není možné řídit (Kolik hodin už jsem vlastně na nohou?!), steleme si s Katarínou spacáky v mojí obytné dodávce a uprostřed vsetínského sídliště se chystáme usnout spánkem spravedlivých. Cesta na WC, která tomu předchází, stojí za to. Připadá mi, že doploužit se do kabinky, převléknout se a vyčistit si zuby, je skoro stejně náročné jako celý Špacír. V autě si pak sotva popřejeme dobrou noc a jsme v limbu.

Ráno je…radostné, byť značně rozbolavělé. Na kroucení volantem a mačkání pedálů ale způsobilá jsem, takže vyrážíme k domovu. Až v civilizaci nám dochází, že se značně opotřebeně nejen cítíme, ale že tak i působíme. Pokladní na benzínce se nás skutečně lekne.

Úlek přijde i na mě, ale až doma, když si konečně prohlédnu svojí bolavou achillovku. Vypadám trochu, jako když trpím sloní nohou. Naštěstí to během pár hodin rozháním obkladem z mražené zeleniny. A co je až neuvěřitelné – přestože mě dobrých 40 kilometrů tlačily pohorky – nemám na nohou jediný pořádný puchýř. Zdá se mi, že pošlu děkovný dopis do jedné nejmenované firmy s outdoorovou obuví!

Až další výživný noční spánek mě vrací do obvyklé mentální kondice (na tu fyzickou je potřeba si počkat ještě několik dní) natolik, abych se mohla pokusit o shrnutí celého podniku.

Tak tedy: Divoká pověst Špacíru má své opodstatnění. Jsou zkrátka na světě zážitky, před kterými je třeba méně odolné, popřípadě nedostatečně připravené jedince chránit. Pokud ale aspoň trochu běháte/chodíte delší tratě/pravidelně sportujete, nenechte vyděsit a na stokilometrovou trasu vyrazte! Špacír totiž funguje jako droga: prudce zlepšuje náladu, přivolává euforii, halucinace i jiné nevšední tělesné reakce a má pozvolný vícedenní dojezd. A protože způsobuje i abstinenční příznaky, bude mi potěšením potkat se s vámi na příštím ročníku! 

P.S. Halucinace z únavy mají mnoho podob. Zatím co já jsem podlehla zoologickým bludům, mnoho mých kolegů mělo vidiny popkulturní. Už od večera se sociálními sítěmi i webem Špacíru nese pověst, že se na trase Špacíru zjevoval Jiří Korn! (http://naspacir.eu/2021/05/07/online-reportaz-z-komercniho-spaciru-2021/)

Share on facebook
Share on twitter

Doporučujeme

Koktavý chlapec a později mistr etikety. Opravdu byl i propagátorem sportu? Ano!

Když se podíváme na fotografie Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (1861-1943), vidíme prvorepublikového středoškolského profesora či úředníka. Rovněž uvěříme, že byl velkým znalcem etikety. Že by ale měl něco společného se sportem? Skutečně nepůsobí jako aktivní sportovec, natož pořádný „divočák“ – a také jím nebyl. Přesto sem jeho medailonek patří. Jednoduše řečeno, přinesl nám olympiádu.

Divočet se dá i tehdy, když jste v pořádné louži

Těžko si jde představit hroznější situaci, než když se krčíte v zákopech, kolem vás dopadají granáty a kulky a vaši kamarádi umírají jeden za druhým. A je to o to hroznější, když tento styl válčení je úplně nový. Když vám při povolání do války velitelé říkali, že nepřítele rozdrtíte během chvilky a za pár měsíců budete doma. Jenže měsíce plynou a vám je jasné, že domů se jen tak rychle nevrátíte. A kdoví jestli vůbec… Přesně tohle zažívali vojáci na začátku první světové války. A přesto přese všechno si i v těchto naprosto šílených podmínkách našli čas na blbnutí…

🦠LOCKDOWN SPECIÁL #9 – Večerníčkova dobrodružství

Devátým dílem 🦠LOCKDOWN SPECIÁL končí. V předchozích osmi epizodách jsme hledali způsoby, jak si zpříjemnit časy, které nepřejí sportu ani dobrodružství. V posledním díle bude řeč o tom, že aktivit, co jste ještě nestihli objevit je pořád dost a nikdy není pozdě, se do některé z nich pustit. Se svou novou vášní vás tentokrát seznámí Jarda Koller.