Proč můžeme a chceme vykračovat z komfortní zóny

Každý máme svou komfortní zónu. Místo které je známé, bezpečné a přívětivé. Sami jsme si ho vytvořili a slouží nám část života ke štěstí. K naplnění našich snů ho ale musíme dokázat opustit.

Náš příběh začíná zhruba před 60 miliony let. Po vyhynutí dinosaurů se určitá skupina savců – primáti přesunula na stromy. Tato zvířátka jsou našimi přímými předky, i když spíš než s člověkem, by jste si je spletli s lemurem. Ve větvích stromů začali lovit převážně hmyz (což rozvinulo vizuální schopnosti) a žít v širších tlupách. Právě život v sociálních skupinách klade velké nároky na mozek. Stává se evolučně výhodným rozpoznávat od sebe jednotlivé tváře, emoční výrazy v nich, pamatovat si minulé chování ostatních a chovat se dle něj. Výpočetní síla pro tyto operace sídlí v našem prefrontálním kortexu (mozová kůra v oblasti frontálního laloku, umístěná za očima a čelem).

Na této planetě sídlí 8 700 000 různých živočisných druhů. Dobrá otázka je, proč právě člověk vystoupal na vrchol evoluční pyramidy. Současná odpověď zní, že právě díky prefrontálnímu kortexu. Žádný jiný tvor na planetě ho nemá tak vyvinutý. Jedná se o část mozku zodpovědnou za soustředění, chápání, rozhodování, vzpomínání i dlouhodobé zapamatování. Díky němu jsme schopni dělat plány do budoucna, představovat si a snít.

Lidé si občas navzájem říkají, aby vykročili z vlastní komfortní zóny. Nikdo to ale neříká lemurům, psům, delfínům ani opičkám. Jejich mozek postrádá schopnost představit si lepší budoucnost a vytvořit plán, jak za ní vykročit. K pochopení toho, co je komfortní zóna pomůže jednoduché cvičení.

Vemte si prázdný papír a namalujte kolečko. Vše, co právě v životě zažíváte je uvnitř tohoto kolečka (ve vaší zóně komfortu). Vaše schopnosti, zdraví, práce, přátelské vztahy a vše ostatní co považujete za důležité. Vše po čem toužíte, je na okrajích tohoto kruhu a aby jste za tím dokázali dojít, potřebujete vyšlápnout ze své komfortní zóny. K tomu je třeba většinou udělat něco nového, či staré věci začít dělat jinak.

Náš mozek obsahuje vývojově mladý prefrontální kortex,  který nám umožňuje naplňování našich cílů a snů. Zároveň však v něm sídlí vývojově starší části, jejichž úkolem je zabezpečit naše přežití za každou cenu. Vyvinuly se v době, kdy život byl krátký a nebezpečný a od té doby se příliš nezměnily. Jakmile chceme z komfortní zóny vykročit, začnou nám servírovat různé strachy, obavy a úzkosti. Nejlepší cestou k přežití je z evolučního hlediska zůstat na místě a nic nedělat. Nejlepší cestou k žití a růstu je však pravý opak.

Autor studuje psychologii a pracuje jako sportovní trenér a kouč.

Share on facebook
Share on twitter

Doporučujeme

Špacír, aneb pochod na který se bojíte vyrazit

100 km těžkým terénem, přes lesy i louky, po tmě, v horku, v zimě, do kopců, z kopců… puchýře, nevolnosti, halucinace z únavy… telefonní linka kam se hlásí odpadlíci, záchranné auto pořadatelů sbírající nejhůře poškozené…a na konci ti, kteří namáhavou cestu přežijí houfně spící ve skautské klubovně, v ovzduší co by se dalo krájet, aby se na druhý den rozjeli do svých domovů ověnčení titulem „Valašský lezúň/ka.“

Koktavý chlapec a později mistr etikety. Opravdu byl i propagátorem sportu? Ano!

Když se podíváme na fotografie Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (1861-1943), vidíme prvorepublikového středoškolského profesora či úředníka. Rovněž uvěříme, že byl velkým znalcem etikety. Že by ale měl něco společného se sportem? Skutečně nepůsobí jako aktivní sportovec, natož pořádný „divočák“ – a také jím nebyl. Přesto sem jeho medailonek patří. Jednoduše řečeno, přinesl nám olympiádu.

Divočet se dá i tehdy, když jste v pořádné louži

Těžko si jde představit hroznější situaci, než když se krčíte v zákopech, kolem vás dopadají granáty a kulky a vaši kamarádi umírají jeden za druhým. A je to o to hroznější, když tento styl válčení je úplně nový. Když vám při povolání do války velitelé říkali, že nepřítele rozdrtíte během chvilky a za pár měsíců budete doma. Jenže měsíce plynou a vám je jasné, že domů se jen tak rychle nevrátíte. A kdoví jestli vůbec… Přesně tohle zažívali vojáci na začátku první světové války. A přesto přese všechno si i v těchto naprosto šílených podmínkách našli čas na blbnutí…