Powerbocking – Kentaurem snadno a rychle

Sedmimílové boty, skákací chůdy, powerskips, powerisering, powerbocking… Názvy se používají různé, sport zůstává stejný. Zábavný, hravý, tělu prospěšný a v našich podmínkách i po dvaceti letech existence stále trochu nedoceněný.

Nejspíš už jste je někde viděli, možná ve Stromovce, nebo na Letenské pláni. V helmách a chráničích jako in-linisté, místo bruslí mají ale na nohou něco mezi chůdami a pružinami legendárního Péráka. Často budí údiv i pobavení, způsobem pohybu totiž připomínají velké kopytníky. Ať už jsou to začátečníci a na svých prodloužených nohách se sotva potácí, chytají se pouličních lamp a nedokážou vyjít schody, nebo jde o mazáky co nad betonem metají salta, ani v jednom případě to nevypadá bezpečně. Zdání ale často klame a proto jsme se rozhodli skákací boty vyzkoušet.

Průkopníkem a popularizátorem powerbockingu v České republice je Daniel Fajmon z HOPsej.cz. S kolegou Jardou, který dneska slouží jako pokusný králík (nebo spíš klokan), se za ním vydáváme přímo na trénink do Stromovky. 

„Pravidlo číslo 1 – nedá se stát na místě. Když se zastavíš, spadneš. Musíš pořád šlapat, zvedej kolena víc než normálně,” začíná Dan s instruktáží, zatímco se Jarda připravuje na první kroky. „A rovný záda. Jdeme na to!” Tři, dva, jedna – hop! Jarda stojí, ale prvních pár desítek vteřin není jisté, jestli se nesvalí zpátky na lavičku, anebo na zem „Probíhá kalibrace mozku,” směje se Dan.

Ale netrvá to moc dlouho a Jarda už cupitá po chodníku, opatrně se přidržuje Dana za ruku. Vlastně to vypadá docela bizarně, když si dva vousatí chlapi hrají na baletky.

„Začíná se to dost rozhoupávat,” konstatuje po chvíli Jarda, ale nevzdává to a za pár minut už pod Danovým vedením chodí samostatně. Chtě nechtě si při pohledu na něj zase musím vzpomenout na lichokopytníky. Ostatně jednou z prvních příležitostí, kdy se Češi mohli s tímhle sportem seznámit, bylo v roce 2008, kdy se v Česku natáčel film Letopisy Narnie. Komparzistům v roli kentaurů tam sice koňská těla doanimovali až v postprodukci, aby jejich pohyb působil dostatečně koňským dojmem, pohybovali se právě na skákacích botách.

Kdy a jak tenhle sport v prvopočátku vznikl ale Dan přesně neví. Jedna z teorií praví, že něco podobného testovala už za druhé světové války sovětská armáda pro rychlejší přesuny pěchoty. Vzhledem k tomu, že sedmimílové boty nejsou zrovna úplně vhodné do terénu, to ale asi bude spíše legenda. Patentovat si boty nechal teprve začátkem tohoto století Němec Alexander Böck. Původně jim říkal powerskips, podle jeho jména se ale u sportu ujal název powerbocking. Ostatní používané názvy jsou pak nejčastěji odvozená od značek a výrobců těchto bot.

Princip, na kterém skákadla fungují, narozdíl od jejich vzniku, žádná záhada není. Celkově se konstrukcí i vázáním hodně podobají moderním chůdám. Místo pevné tyče, která je v případě chůd prodloužením nohou, je srdcem skákacích bot ohebná sklolaminátová pružina, která se při dopadu ohýbá a skokana pak zase „vystřelí“ vzhůru. A může to být slušně vysoko. Aktuální rekord ve skoku do výšky přes laťku je něco přes 2,7m. Pružiny samozřejmě výrazně zvyšují i rychlost pohybu dopředu  a to až na nějakých 30-40 km/h. Všechno to ale funguje jen tehdy, když tuhost pružin správně odpovídá váze skokana. A na to je třeba myslet při nákupu bot. Mimochodem, kvalitní skákací boty od českého výrobce vyjdou v současnosti asi na 14 tisíc. Dají se ovšem pořídit z druhé ruky, anebo vypůjčit, jako jsme to udělali my. Ale zpátky k tréninku.

Když se Jarda dokáže pohybovat dost jistě kupředu obyčejnou (koňskou) chůzí, přichází čas na skákání. Nejdřív z nohy na nohu, potom snožmo, to je složitější. Na salto to na první lekci asi ještě nebude, i když v podání Dana to nevypadá zase tak složitě. Nakonec sbíráme Jardu ze země jenom jednou a to ještě bez větší úhony.

Představy o nebezpečnosti powerbockingu jsou spíš předsudek, říká nám k tomu Dan. „Skákací boty se nemůžou rozjet třeba jako brusle, pohybuješ se tak rychle, jak rychle zvládáš chodit nebo běžet. Když někam padáš, vykročíš tím směrem a pád zastavíš.” Naprostá většina začátečníků se na sedmimílových botách naučí chodit do dvou minut. Ani pády nejsou u začátečníků zvlášť hrozivé. „Padáš vlastně jen z výšky pružiny, to je nějakých 40 centrimetrů, protože většinou s sebou nepraštíš o zem, ale postupně se pomalu poskládáš – bota, koleno, ruce… pokud máš chrániče kolen a dlaní, nemělo by se ti nic stát, úrazy občas přichází, ale mnohem později, až při nácviku složitějších triků.”

Jardův trénink končí. Hodinka poskakování byla dle jeho slov nejen zábavná, ale taky se při ní slušně opotil. Není divu, jak potvrzuje Dan, powerbocking je fyzicky docela náročný.

„Stejně jako na trapolíně se při něm díky nestabilitě posiluje střed těla, hluboké břišní svalstvo. Kvůli tomu jak člověk chytá rovnováhu pohybem rukou zabírají taky záda, zvlášť svaly mezi lopatkami. Paradoxně mi přijde, že nejmíň makají nohy.” 

Na závěr se s Danem podíváme na trénink těch, co už se skákacími boty srostli dost na to, aby se mohli pustit do skákání přes laťku, do salt a dalších triků. „Tady v Praze organizujeme tréninky pod  hlavičkou DDM Praha 6,” zve nás Dan. „Trénujeme i děti, ale chodí nám více spíš dospělí. Mimo Prahu jsme schopní začínající skokany zkontaktovat s nejbližší powerbockingovou partou. Stačí nám napsat přes stránky hopsej.cz. Kromě toho tam taky prodáváme i půjčujeme vybavení a zveme na akce, kde se společně můžeme potkat.”

Suma sumárum, powerbocking nemusí být pouze jednorázová zážitková aktivita pro šílence, ale solidní sportovní disciplína. Může sloužit jako zajímavá alternativa pro trénink středu těla, nebo varianta běhu, pro ty, které klasické běhání nebaví. Pro začátečníky a mírně pokročilé není skákání na sedmimílových botách nebezpečnější než jízda na bruslích nebo na kole. Vybavení sice není z nejlevnějších, ale dá se aspoň na čas pouze vypůjčit. Takže až zase v parku potkáte nějakého poskakujícího kentaura, odhoďte předsudky a zkuste to taky!

Share on facebook
Share on twitter

Doporučujeme

Špacír, aneb pochod na který se bojíte vyrazit

100 km těžkým terénem, přes lesy i louky, po tmě, v horku, v zimě, do kopců, z kopců… puchýře, nevolnosti, halucinace z únavy… telefonní linka kam se hlásí odpadlíci, záchranné auto pořadatelů sbírající nejhůře poškozené…a na konci ti, kteří namáhavou cestu přežijí houfně spící ve skautské klubovně, v ovzduší co by se dalo krájet, aby se na druhý den rozjeli do svých domovů ověnčení titulem „Valašský lezúň/ka.“

Koktavý chlapec a později mistr etikety. Opravdu byl i propagátorem sportu? Ano!

Když se podíváme na fotografie Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (1861-1943), vidíme prvorepublikového středoškolského profesora či úředníka. Rovněž uvěříme, že byl velkým znalcem etikety. Že by ale měl něco společného se sportem? Skutečně nepůsobí jako aktivní sportovec, natož pořádný „divočák“ – a také jím nebyl. Přesto sem jeho medailonek patří. Jednoduše řečeno, přinesl nám olympiádu.

Divočet se dá i tehdy, když jste v pořádné louži

Těžko si jde představit hroznější situaci, než když se krčíte v zákopech, kolem vás dopadají granáty a kulky a vaši kamarádi umírají jeden za druhým. A je to o to hroznější, když tento styl válčení je úplně nový. Když vám při povolání do války velitelé říkali, že nepřítele rozdrtíte během chvilky a za pár měsíců budete doma. Jenže měsíce plynou a vám je jasné, že domů se jen tak rychle nevrátíte. A kdoví jestli vůbec… Přesně tohle zažívali vojáci na začátku první světové války. A přesto přese všechno si i v těchto naprosto šílených podmínkách našli čas na blbnutí…