Je to vážně tak nebezpečné?

„U toho si něco uděláš.“ „Proboha, v novinách psali, že se při tom někdo zabil.“ „Existuje důvod, proč se těm sportům říká extrémní!“ Podobné reakce okolí slyšel nejspíš každý, kdo projevil zájem provozovat některý z extrémních sportů. Jak je to ale s jejich rizikovostí doopravdy? A jaká přinášejí pozitiva?

Pojďme si napřed definovat, který sport lze považovat za extrémní. Sportovci, kteří se těmto sportům věnují, je za nebezpečné sami většinou neoznačují. Ostatní však extrémní sporty většinou charakterizují jako velmi nebezpečné sporty se zvýšeným rizikem zranění, jejichž provozování zvyšuje hladinu adrenalinu v krvi. Zpravidla jde o aktivity provozované v přírodě, při kterých se člověk také nadýchá čerstvého vzduchu. 

Za vysoce rizikové sporty lze považovat vedle paraglidingu, horolezectví a disciplíny freeride také skok na lyžích, jeskynní potápění a motokros. Freeride je snowboarding či lyžování v neupraveném terénu, kde sportovcům hrozí zavalení lavinou. Bezkonkurenčně nejnebezpečnějším (a v mnoha zemích také nelegálním) sportem je BASE jumping. Jde o seskok s padákem z pevných objektů. Skáče se z budov, mostů, vysokých skal či stožárů. Skokan tak má mnohem méně času na otevření padáku. Při BASE jumpingu proto nejde o stanovení rekordu, ale o holé přežití. Průměrná životnost těch, kdo BASE jumping provozují, je pouhých šest let od zahájení jejich skokanské kariéry. 

Další tři vysoce rizikové sporty vás možná překvapí. Jsou jimi fotbal, golf a roztleskávání. A ano, při provozování těchto sportů hrozí dokonce riziko smrti. U golfu a fotbalu za to může zpravidla úder bleskem – přece jen jde o pohyb na otevřeném prostoru a hraje se za každého počasí. Přibližně pět procent všech lidí, zasažených bleskem, tvoří golfisté (celkem tedy kolem čtyř tisícovek). Co se týče fotbalu, v jednom případě zasáhl blesk dokonce celou fotbalovou jedenáctku. V porovnání s kontaktními bojovými sporty (jako jsou například judo či karate) je ve fotbale třikrát větší riziko zranění. Roztleskávačkám zase hrozí poranění kvůli náročným choreografiím, které obsahují akrobatické prvky. Nevyhýbají se jim vážná zranění páteře a zlomeniny.

Do rizikových sportů spadají také zdánlivě nevinné rybaření, skateboarding, a na základě statistik úmrtnosti sem patří také „obyčejné“ plavání a běh. Pravda je taková, že každý sport může být nebezpečný, pokud si při něm nedáte pozor. Nezanedbatelným faktorem, který má vliv na rizikovost sportu, je proto samotný sportovec. Trénovaný profesionál ví, jaká rizika očekávat a také jak je vhodným přístupem snížit. Pokud se jako nováček bez zkušeností jen tak vrhnete do jakéhokoliv sportu, koledujete si o potíže. Vždy je lepší se napřed informovat – pročíst si dostupné články, podívat na videa a zapsat se do kurzu, případně se poradit se zkušeným profesionálem.

Jaký že tedy mají extrémní sporty přínos? Velkým přínosem extrémních sportů jsou vedle osobního růstu samotných sportovců také komunity, které milovníky extrémní zábavy sdružují. Ti při společném provozování svých oblíbených aktivit budují vzájemnou důvěru, týmového ducha, sdílejí pozitivní emoce, zvyšují svou odolnost a překonávají stres. Za vzrůstající oblibu tedy extrémní sporty vděčí svému kladnému působení na zdraví a pohodu těch, kteří se jim věnují. Pozitivní vliv extrémních sportů lze pozorovat také v komunitách vyloučených dětí, u kterých nefungují klasické sporty a programy. Extrémní sport jim totiž nabízí jak únik od reality, tak i možnost vyniknout a prosadit se prostřednictvím aktivity, která je ve srovnání s klasickými sporty mnohem atraktivnější. 

Share on facebook
Share on twitter

Doporučujeme

Špacír, aneb pochod na který se bojíte vyrazit

100 km těžkým terénem, přes lesy i louky, po tmě, v horku, v zimě, do kopců, z kopců… puchýře, nevolnosti, halucinace z únavy… telefonní linka kam se hlásí odpadlíci, záchranné auto pořadatelů sbírající nejhůře poškozené…a na konci ti, kteří namáhavou cestu přežijí houfně spící ve skautské klubovně, v ovzduší co by se dalo krájet, aby se na druhý den rozjeli do svých domovů ověnčení titulem „Valašský lezúň/ka.“

Koktavý chlapec a později mistr etikety. Opravdu byl i propagátorem sportu? Ano!

Když se podíváme na fotografie Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (1861-1943), vidíme prvorepublikového středoškolského profesora či úředníka. Rovněž uvěříme, že byl velkým znalcem etikety. Že by ale měl něco společného se sportem? Skutečně nepůsobí jako aktivní sportovec, natož pořádný „divočák“ – a také jím nebyl. Přesto sem jeho medailonek patří. Jednoduše řečeno, přinesl nám olympiádu.

Divočet se dá i tehdy, když jste v pořádné louži

Těžko si jde představit hroznější situaci, než když se krčíte v zákopech, kolem vás dopadají granáty a kulky a vaši kamarádi umírají jeden za druhým. A je to o to hroznější, když tento styl válčení je úplně nový. Když vám při povolání do války velitelé říkali, že nepřítele rozdrtíte během chvilky a za pár měsíců budete doma. Jenže měsíce plynou a vám je jasné, že domů se jen tak rychle nevrátíte. A kdoví jestli vůbec… Přesně tohle zažívali vojáci na začátku první světové války. A přesto přese všechno si i v těchto naprosto šílených podmínkách našli čas na blbnutí…