Vánoce jsou časem míru a klidu. Nebo by aspoň měly být. To si uvědomovali i vojáci, kteří na konci roku 1914 bojovali na západní frontě. Prý to všechno proběhlo spontánně. V oblasti u belgického Ypry nejprve němečtí vojáci začali zpívat koledy, Britové z protějšího zákopu jim odpověděli a nakonec ti nejodvážnější vojáci se rozhodli vstoupit do „oblasti nikoho“ mezi zákopy a vydat se nepřátelům vstříc. Vyplatilo se – dříve znepřátelení vojáci si podali ruce, vyměnili improvizované dárky a někdo přinesl míč – a tak se rozehrála série fotbalových zápasů mezi zákopy – a to podél skoro celé fronty.
Někde se hrálo jen na Vánoce, jinde zápasy probíhaly až do konce roku. Velitelé z toho nadšení nebyli. Protože když „vánoční příměří“ skončilo a měly se zase obnovit krvavé boje na život a na smrt, vojáci odmítali do svých nových kamarádů střílet. Proto se prý museli vojáci přemístit, aby opět stříleli na neznámé nepřátele.
O tom, jestli se události odehrály přesně takhle, jak se často líčí, se historici dodnes dohadují. „Některé práce historiků tvrdí, že se žádné zápasy neodehrály a vojáci se jen setkali v území nikoho, některé zase, že se zápasy odehrály, ale jen mezi vlastními vojáky. Jsou ale historici, kteří dokládají, že se několik takových utkání uskutečnilo,“ vysvětluje historik Jan Lomíček, vedoucí Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu v Národním muzeu v Praze. „Z mého pohledu, i kdyby to nebyla pravda, je to pěkný příběh,“ shrnuje s úsměvem. Je to prostě krásná ukázka toho, že lidé jsou schopni i v takových chvílích spolu soutěžit za předem jasných pravidel a potkávat se, než aby se navzájem bez pravidel vraždili.
Snažili se přežít
Fotbal byl ostatně docela oblíbeným sportem, který dával alespoň na chvíli zapomenout na krutou realitu. Ve frontovém zázemí se mu věnovali i českoslovenští legionáři. Ti často byli členy Sokola, a tak dobře věděli, že ve zdravém těle je zdravý duch. Obojího je ve válce a v boji velmi potřeba. A tak se věnovali třeba také gymnastice, a podle historika Lomíčka dokonce přičichli i ke sportům, které do té doby u nás nikdo neznal: „Zároveň si legionáři přivezli za světa zkušenosti s novými sporty, jako byly například baseball, volejbal, kriket a další.“ Jedním dechem ale důrazně dodává: „Přímo na frontách se vojáci spíše snažili přežít.“ To proto, abychom si snad nemysleli, jaký to byl na frontě odvaz.
Určitému sportovnímu vyžití se mohli věnovat i ti vojáci, kteří upadli do zajetí a na nějaký čas se nedobrovolně zabydleli v zajateckých táborech. „V rámci toho, aby člověk smysluplně trávil čas i na nesmyslném místě, je potřeba se věnovat i běžným činnostem. To si někdy uvědomovaly i táborové správy a pořádaly sportovní akce, které měly ‚pozvednout morálku‘ uvězněných. Žádná velká hitparáda to ale asi nebyla,“ říká Lomíček.
Nechtěli se sportu vzdát
Války se samozřejmě nedotýkají jen vojáků, ale vůbec všech obyvatel válčícího světa. Každý se musel vyrovnávat s nejistotou, bídou, hladem i strachem o své blízké. Je samozřejmě otázka, nakolik lidé měli náladu na veselé pobíhání za míčem, přesto podle Jana Lomíčka sportovní život u nás neutichl: „Za první světové války se na našem území i nadále pořádala řada sportovních soutěží, například závod Běchovice-Praha, hrála se fotbalová utkání a pomalu narůstal zájem o lední hokej a řadu dalších sportů. V pamětech z té doby se lze dočíst, jak někteří sportovci obcházeli rakousko-uherskou vojenskou mašinérii, aby se mohli sportu věnovat i v této době.“
Sportovní soutěže probíhaly i na území protektorátu Čechy a Morava za druhé světové války. „Lidé sportovali samozřejmě také individuálně. Přinášelo jim to, asi jako vždycky, úlevu od každodenních starostí,“ doplňuje Lomíček.
Pandemii navzdory
Po skončení první světové války si řada lidí oddychla. Mysleli si, že už konečně nastává klid. Jenže ouha. Vypukla válka nová. Nepřítel byl sice vzrůstem malý, ale přesto velmi mocný. Mezi roky 1918–1920 lidstvo muselo bojovat s pandemií španělské chřipky. Ale ani tehdy neutichly sportovní akce. Na oslavu vítězství států Dohody se v roce 1919 v Paříži konala tzv. Pershingova olympiáda. Nebyla to sice olympiáda v pravém slova smyslu, ale my na ni můžeme právem hrdí. Součástí klání byl i fotbalový turnaj – a českoslovenští fotbalisté ho vyhráli. A nakonec se v roce 1920 konaly už oficiální VII. letní olympijské hry. Takže i v době pandemie nějaký ten čas na sport a zábavu byl, aby si lidé na chvíli oddechli a vyčistili si hlavu.
Sportem nejen ku zdraví
Stinnou stránkou sportu za válek bylo jeho zneužití tehdejší propagandou. Ať už za druhé světové války, kdy třeba nacistické Německo k propagandě zneužilo olympijské hry v roce 1936, nebo za studené války, kdy došlo k vzájemnému bojkotu olympijských her mezi Sovětským svazem a USA (a jejich spojenci) v 80. letech. Když jste diktátor a chcete své myšlenky vštípit lidem, je sport ideální možností. V novinách, rozhlase a televizi si vás moc lidí nevšimne. Ale když uspořádáte sportovní utkání a své myšlenky tam říkáte jaksi „mezi řádky“, setkáte se s pozorností mnohem větší.
Sport v Národním muzeu
Desítky tisíc exponátů k dějinám sportu na našem území má ve svých sbírkách Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu v rámci Národního muzea. Právě o ně se stará i Jan Lomíček: „Protože v podstatě od povodní v roce 2002 nemáme stálou expozici, kde bychom mohli sbírku prezentovat, snažíme se pořádat alespoň krátkodobé výstavy. Jednu z těchto výstav bychom měli ve spolupráci s Českým olympijským výborem otevřít tento rok na jaře, měla by se věnovat olympijským hrám v Tokiu. Ať již těm, které proběhly v roce 1964, nebo těm, které z různých důvodů neproběhly.“
Část sbírek si můžeme prohlédnout i online na portále eSbirky.cz. Uvidíme třeba pochodeň z olympijských her v Berlíně v roce 1936. Právě z těch olympijských her, které k demonstraci své moci zneužil Adolf Hitler. I když pravda, úplně rád na ně německý vůdce a propagátor nadřazenosti bílé rasy jistě nevzpomínal. Nejúspěšnějším sportovcem her se stal americký atlet Jesse Owens. Hitlera naštval hlavně tím, že byl černé pleti…
