Aerial hoop – Promakej se k ladnosti

Člověka, který tráví osm hodin denně za počítačem, obvykle nenapadne jen tak bez přípravy zkoušet akrobacii. Nepřijdu si jako žádný velký sportovec a vždy jsem se do cvičení musela spíš nutit. Pak jsem si ale zašla vyzkoušet aerial hoop – a zrodila se posedlost.

Aerial hoop je zavěšený ocelový kruh a stejným názvem se označuje i vzdušná akrobacie, která se na něm provádí. Jde o kombinaci silového a flexibilního cvičení, při kterém zapojíte svůj střed a posílíte svaly celého těla. Pracujete při něm se svou vlastní vahou, což může být pro netrénované jedince náročné. Mluvím z vlastní zkušenosti!

Kruh se upevňuje pomocí jedné či dvou karabin a nekonečné smyčky. Posledním důležitým kouskem vybavení je otočná spojka, která umožňuje se na kruhu roztočit. Výška, do které si kruh zavěsíte, se různí. Závisí na prostředí, kde se cvičení věnujete, vaší odvaze a především (doufám!) patřičně kritickém posouzení vlastních schopností.

Rozhodnutí, že zkusím aerial hoop, ve mně dozrálo v hlubinách home office. Po několikaměsíční absenci jakéhokoliv cvičení. Na webu mého oblíbeného studia ale stálo, že aerial hoop je vhodný i pro osoby, které sedí osm hodin u počítače. To jsem přece já! 

Už na úvodní hodině při rozcvičce ve mně začaly hlodat pochybnosti. Součástí rozcvičky byly rozštěp a provaz. Přítomné ženy dokázaly obojí provést. Na rozdíl ode mě. Měkká žíněnka umístěná pod kruhem situaci spíš zhoršovala, ačkoliv skýtala i naději na záchranu. To v případě, že bych z kruhu spadla. 

Nahoru do kruhu jsem se vyškrábala se supěním. Měla jsem problém úplně se vším. Zavěsit se z kruhu za nohy? Kdepak, nepřitáhnu se zpátky – povolené svaly na břiše. Udělat veletoč kolem kruhu? Mám slabé ruce, určitě se pustím a rozmlátím si hlavu. Cítila jsem se rozpačitě. Kolem mě falešné začátečnice visely hlavou dolů, přitahovaly se nahoru do kruhu pomocí svalů na břiše a metaly ty veletoče. Lektorka nic nevysvětlovala, jen předvedla pozici a pak nás chodila kontrolovat. V rámci kontroly přemlouvala ty, které se bály (mně), ať to zkusí a pak nás pomáhala dostat ze záseku. Zvládla jsem nicméně mořskou pannu, což je krásná pozice, kdy máte v kruhu zachycené rovné nohy ve flexu, jednou paží se držíte ze strany a zbytek těla vám visí šikmo k zemi. Jako když mořská panna pózuje Disneyho animátorům. Zvládla jsem i jelena, kdy sedíte v kruhu na zadku, jednu nohu propnutou do špičky spuštěnou kolmo k zemi, druhou nohu pokrčenou do strany a rozpaženýma rukama to vyrovnáváte. Na konci lekce jsme dostaly pět minut na to se navzájem vyfotit, takže jsem neváhala a cpala se do všech pozic, na které jsem měla sílu. (Byly celkem tři.)

Věděla jsem, že potřebuji víc informací o jednotlivých cvicích, ale nevěděla jsem, na co se zeptat. Po třech lekcích (kdy jsem si sice vyzkoušela i některé těžší prvky, ale neustále jsem se bála o život) jsem se rozhodla, že vyzkouším jinou lektorku. 

Nová lektorka strávila první lekci tím, že si poslechla, kdo jsme a jaká máme zdravotní omezení. Pak vysvětlila velice podrobně postup, jakým se dostat do kruhu – které svaly kde zapojit a u kterých si dát pozor, abychom si je nenatáhly. Řekla mi, že důvěru k tělu si vybuduji postupně. A že aktivní ramenní a lopatkové svaly jsou zde zásadní. U každého probíraného prvku vysvětlila, za kterou část těla se držíme/visíme. Naučily jsme se vylézt do kruhu a několik jednodušších závěsných pozic. Přestala jsem se díky ní bát, že spadnu. A i když jsme se na její lekci nefotily, měla jsem pocit mnohem větší jistoty v tom, co na kruhu dělám. 

Ve stejnou dobu jako já se do hoopu zamilovala kamarádka a pořídila si kruh i s příslušenstvím. Vyhlédla si pro jeho zavěšení venkovní posilovnu s žebříky, bradly a hrazdami. Byly jsme spolu několikrát trénovat a shodly jsme se na tom, že víc jak hodinu tréninku na kruhu nezvládáme. Už po deseti trénincích na sobě pozoruji změny – celkové posílení svalů, postupné zvyšování flexibility, silnější a plošší břicho. Zkoušet jednotlivé pozice je zábavné, navíc vypadají krásně. Fakt, že je lidské tělo schopné něčeho tak náročného a zároveň elegantního je velkou motivací ve cvičení pokračovat. Do budoucna chci zapracovat na posílení paží a zádových a břišních svalů, abych se zvládla dostat do kruhu zespodu přes zavěšení v kolenou. 

Aerial hoop je častou volbou pro ty, kdo se věnují pole dance a mají již vypracované tělo. Já bych ho směle doporučila i lidem, kteří chtějí posílit své tělo náročným, ale extrémně zábavným a motivujícím cvičením. Pokud jste se sportu před hoopem příliš nevěnovali, upozorněte na to beze studu lektorku. Rozhodně se nemáte na hodině zcela vyčerpat – pokud cítíte, že je pro vás některý cvik náročný, nenuťte se do jeho zvládnutí za každou cenu. Při výběru lektora prosím myslete na to, že byste si měli v každém okamžiku být jisti tím, co a jak jdete na kruhu provádět. Nebojte se ptát a obejít více lektorek, abyste našli tu, se kterou se budete cítit bezpečně. To je totiž na kruhu to nejdůležitější.

Share on facebook
Share on twitter

Doporučujeme

Špacír, aneb pochod na který se bojíte vyrazit

100 km těžkým terénem, přes lesy i louky, po tmě, v horku, v zimě, do kopců, z kopců… puchýře, nevolnosti, halucinace z únavy… telefonní linka kam se hlásí odpadlíci, záchranné auto pořadatelů sbírající nejhůře poškozené…a na konci ti, kteří namáhavou cestu přežijí houfně spící ve skautské klubovně, v ovzduší co by se dalo krájet, aby se na druhý den rozjeli do svých domovů ověnčení titulem „Valašský lezúň/ka.“

Koktavý chlapec a později mistr etikety. Opravdu byl i propagátorem sportu? Ano!

Když se podíváme na fotografie Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (1861-1943), vidíme prvorepublikového středoškolského profesora či úředníka. Rovněž uvěříme, že byl velkým znalcem etikety. Že by ale měl něco společného se sportem? Skutečně nepůsobí jako aktivní sportovec, natož pořádný „divočák“ – a také jím nebyl. Přesto sem jeho medailonek patří. Jednoduše řečeno, přinesl nám olympiádu.

Divočet se dá i tehdy, když jste v pořádné louži

Těžko si jde představit hroznější situaci, než když se krčíte v zákopech, kolem vás dopadají granáty a kulky a vaši kamarádi umírají jeden za druhým. A je to o to hroznější, když tento styl válčení je úplně nový. Když vám při povolání do války velitelé říkali, že nepřítele rozdrtíte během chvilky a za pár měsíců budete doma. Jenže měsíce plynou a vám je jasné, že domů se jen tak rychle nevrátíte. A kdoví jestli vůbec… Přesně tohle zažívali vojáci na začátku první světové války. A přesto přese všechno si i v těchto naprosto šílených podmínkách našli čas na blbnutí…